„Samozřejmě nemám problém pracovat o víkendu, po nocích, na dovolené…“. Tahle věta mě nedávno trefila do očí v jedné diskusi na sítích. Šlo o debatu o hledání práce a zmíněná věta nebyla to hlavní, o co v diskusi šlo. Přesto to bylo to, co mě zaujalo úplně nejvíc. Jen takhle napsané, bez širšího kontextu, mi to připomnělo, že fenomén „makáme“ a „jsme pořád k dispozici“ je tu pořád s námi.
Proč stále (někteří) vnímáme jako ctnost, že „makáme“ ve dne v noci, pořád jsme v plném nasazení?
Proč máme pocit, že neustále „makat“ je žádoucí, a měli bychom to hrdě prezentovat navenek?
Co za tím je?
Ze zkušenosti s mými klienty a vlastně i s jinými lidmi, se kterými se setkávám, můžu uvést pár tipů (určitě to nejsou všechny), co za tím může být.
Jednou z motivací, se kterou se docela často setkávám, je model „hodná holka“. Co to znamená? Vládnou mi přesvědčení jako – když nebudu v práci k dispozici na požádání, nebudou se mnou spokojení (a nakonec mě vyhodí)…, když vždy nevyjdu vstříc klientům, půjdou ke konkurenci…, když nebudu denně vařit teplé večeře, manžel bude zklamaný a opustí mě… a tak dále. Jednoduše – nebudu-li k dispozici na požádání, nebudou mě mít lidi (klienti, šéf, manžel…) rádi. A já samozřejmě chci, aby mě rádi měli…, tak „makám“. Bohužel výsledky nejsou zaručené – málokdy tenhle přístup nakonec vede ke skutečnému respektu a uznání ze strany ostatních.
Další, s čím se hodně setkávám, je „makám“, abych si mohl vážit sám sebe. Slyšíte, jak to zní? Požaduju od sebe ty nejvyšší, nejlepší možné výkony. A tak třeba i dřu po nocích, nemám dovolenou… Ať už jde o práci, podnikání, výchovu dětí, péči o domácnost… Past je v tom, že nemám nikdy dost. I když se mi daří, pocit uspokojení z dobře odvedené práce se objeví jen na chvilku (jestli vůbec), a už mě to zase žene dál. Spokojenost nepřichází, zato se časem vkrádá únava…
Setkala jsem i s tím, že „makáme“, protože se potřebujeme pořád něčím zaměstnávat. Nejsme schopní být chvíli v klidu, sami se sebou. Když nemakáme, jdou na nás depky. A proto se radši pořád točíme v kolečku jako křeček.
Co je špatného na tom, když „makáme“?
Pro jistotu bych tu chtěla ještě doplnit, že nepovažuju za nic špatného občas „máknout“ – když vím proč, na čem, dává mi to smysl, je to priorita… A když vedle „máknu si“ mám pak dost času a prostoru na odpočinek a regeneraci.
To, co ale nevnímám jako důvod k chlubení, je takové to otrocké bezmyšlenkovité „makání“, protože „by se to mělo“, protože „všichni makáme“, protože to po nás někdo chce, protože přece nejsme líní… Dost často je to spojené i s fungováním v roli oběti. Nejsme s tím spokojení, ale „makáme“.
Navíc, jak víme, žijeme v době, která je rychlá, věci se často mění a jsou na nás kladené vysoké nároky. Jsme přehlcení informacemi, možnostmi, úkoly a všechno je třeba řešit nejlépe obratem. Naše tělo (a mozek) se ale vyvíjí o něco pomaleji a zůstává tak trochu v pravěku. Nejsme stavění na to, přijímat tolik různých podnětů a snadno se můžeme zahltit.
Důsledky toho, že pořád „makáme“ jsou samozřejmě individuální. Záleží na naší osobní psychické (i fyzické) odolnosti, na naší citlivosti…, ale obecně můžeme pozorovat, že snaha být neustále k dispozici a zvládat vše na maximum nám postupně přináší únavu, stres, horší produktivitu, případně rovnou vyhoření. Když jsme přetížení a ve stresu, snadno v práci něco důležitého přehlédneme, jsme nepříjemní na kolegy (což nepřidá kvalitní týmové práci), podráždění chodíme i domů (což nepřidá rodinné pohodě). Pokud k tomu málo spíme, má to na nás dokonce účinky, jako bychom byli opilí (jeden starší článek na toto téma si můžete přečíst zde). A to nám na bystrosti a výkonnosti také nepřidává.
Co když to zkusíme dělat jinak?
Co když si přijmeme myšlenku, že nemusíme pořád makat? Že nemusíme být neustále k dispozici?
Co když si začneme lépe hlídat hranice soukromého a pracovního času?
Co nám přinese, když si dopřejeme dost času na odpočinek a na to, co nás nabíjí energií?
Co to dá nám osobně?
Co to přinese do našich vztahů?
Jak to ovlivní naši práci? Co to udělá s naší produktivitou?
Z mojí zkušenosti (a z praxe s mými klienty) nám to téměř jistě přinese větší životní rovnováhu, lepší vztahy, víc kreativity i produktivity, klidnější úsudek, lepší nastavení priorit, často i lepší zdraví… a celkově spokojenější život. Opravdu stojí za to to vyzkoušet.
Ale jak, když všichni kolem „makají“?
Jak si uhájit svoje rozhodnutí, že slepě „makat“ není moje cesta? Když žijeme ve světě, který tohle nastavení ještě úplně neopustil?
Uvědomte si svoje hodnoty, svoje potřeby, svou motivaci a krok za krokem si začněte budovat a hájit svoje hranice. Začněte klidně pomalu, a postupně se dostávejte tam, kam potřebujete. Vycházejte ostatním vstříc, ale jasně komunikujte svoje potřeby. Protože o své duševní (a vlastně i fyzické) zdraví se musíte postarat sami, nikdo jiný to za vás neudělá. Navíc tím dáte skvělý příklad dalším lidem – že je v pořádku vnímat svoje potřeby a hájit si své hranice. A pokud byste při tom stáli o mou podporu, jsem tu pro vás.
Na závěr jen pro zajímavost – zrovna jsem se dočetla, že touto cestou se aktuálně vydalo i několik poslankyň a poslanců (píše o tom tento článek). Chtějí se postavit politickému workoholismu a přejí si příjemnější podmínky pro jednání v Poslanecké sněmovně – například by rádi prosadili osmihodinovou pauzu na spánek v případě dlouhých jednání. Zdálo by se to jako samozřejmost, ale autoři iniciativy jsou si dle článku vědomi „citlivosti debaty, kdy velká část společnosti nemusí poslancům jakékoli úlevy přát.“
Přeji si, ať se všichni společně dostaneme k širšímu pochopení, že osmihodinový spánek nemá být luxus a budeme si ho navzájem pro sebe přát. Až tak, že ho budeme přát dokonce i těm zmíněným poslancům. Pro začátek třeba jen proto, že nechceme, aby o důležitých zákonech rozhodoval někdo se spánkovou deprivací.