Dneska bych s vámi chtěla sdílet jednu svoji osobní zkušenost. Zkušenost s tím, že to, co se vám v jeden okamžik může zdát nereálné, se nakonec může úplně klidně dít. Stačí „jen“, když čas od času opustíte svoji zónu komfortu.
O co konkrétně v mém případě šlo? O angličtinu.
Ale vezmu to od začátku.
Nepovažuju se za bůhvíjakého angličtináře
Angličtinu jsem se sice učila od třetí třídy, na základce to bylo super, ale na gymplu moje nadšení trochu polevilo. Tamní styl výuky mi moc nesedl a místo angličtiny jsem se ponořila do francouzštiny. Ta byla na gymplu naopak skvělá (tedy zejména paní profesorka byla skvělá).
Takže jsem si pro sebe z francouzštiny udělala svůj hlavní cizí jazyk. Na konci gymplu jsem z ní dělala nejen maturitu, ale i státnice, na vysoké škole jsem si vybrala francouzsko-český obor a byl to jediný cizí jazyk, který jsem někdy v praxi opravdu použila – na Erasmu a školní stáži ve Francii, a po škole dokonce i na stáži v Evropské komisi, kde jsem měla štěstí na frankofonní vedoucí i kolegy a angličtině jsem se i tam zdárně vyhnula.
Angličtinu jsem na dlouhou dobu odložila na druhou kolej. Úplně jsem ji neopustila, ale na vysoké škole jsem ji měla jen okrajově a pak v práci jsem ji používala spíš pasivně. Sem tam jsem v angličtině četla nějaké texty nebo napsala pár e-mailů, na setkáních s evropskými kolegy jsem ve své juniorní pozici spíš jen poslouchala a velké řečnění (k mé úlevě) moc nebylo potřeba.
Prostě jsem se dlouhodobě spokojila s bezpečnou škatulkou „angličtina spíš pasivně“ a neměla jsem důvod na tom něco měnit. Pro práci mi tahle úroveň angličtiny vcelku stačila a na dovolené bych si o základní věci asi říct uměla. Navíc jsem měla alibi, protože „já přece dělám francouzštinu“.
Nicméně nakonec se to trochu proměnilo
Před pěti lety jsem do svého světa pustila koučování – to byl taky první výraznější výstup z komfortu. S ním mi tam neoddělitelně vtrhla i vlastní zkušenost s podnikáním, nebo spíš s prací na volné noze. Protože jsem se potřebovala naučit, jak na to (na oboje), začala jsem si studovat různé věci a postupně nakonec i v angličtině.
Nejdřív jsem si všimla, že jsem celkem v pohodě schopná v angličtině nejen číst, ale i sledovat videa. Tak jsem udělala další krok ven z komfortu a přihlásila se do jednoho marketingového programu v angličtině – stále s mírnými obavami, jak budu stíhat. A zjistila jsem, že stíhám dobře, dokonce i živé skupinové cally.
To mi dodalo odvahu. Když jsem pak objevila americký koučovací výcvik (Pozitivní inteligence a Mental Fitness), který mě hodně zaujal, už jsem věděla, že to nejspíš půjde. Byla to intenzivní půlroční výuka, dvě hodiny videí v angličtině týdně, společné cally… a bylo to super! Součástí té koučovací komunity jsem doteď a jsem moc ráda, že jsem tehdy to rozhodnutí udělala a šla do toho.



Další krok
Nedávno přišel na řadu další krok – dodělat si k tomuto výcviku certifikaci. Součástí bylo sepsat nějaké texty, ale to nebylo to nejhorší. Největší obavu jsem měla z toho, že budu muset natočit svoje koučovací sezení v angličtině. Tedy půl hodiny nejen nějak anglicky mluvit… ale vést koučovací sezení tak, aby to mělo hlavu a patu. A navíc sehnat někoho, kdo to absolvuje se mnou v pozici koučovaného.
Hodně mi pomohlo, že do toho jako klientka se mnou šla žena, pro kterou to taky byl výstup z komfortu. Taky si v angličtině nepřipadala vyloženě kovaná, takže jsme v tom byly na stejné lodi. Tím z nás odpadl alespoň ten stres, že si budeme připadat blbě jedna před druhou. Zbyl jen ten, že to bude lehčí mezinárodní ostuda… Koučovací nahrávku totiž měli posoudit další kouči a dát k ní připomínky.
To koučovací sezení jsme tehdy zvládly (i natočit) na první dobrou. Necítily jsme se tedy bůhvíjak na koni, ale zvládly jsme to, dle našeho názoru, celkem se ctí. Rozhodně celkem dobře na to, že „angličtina není můj hlavní cizí jazyk“.
A jak to dopadlo?
Před pár dny mi na tu nahrávku přišel první posudek a dopadl skvěle. Opravdu mi udělal radost. Ještě nedávno bych do sebe rozhodně neřekla, že se svým neotřesitelným alibi „nejsem angličtinář“, zvládnu odkoučovat sezení a ještě za to dostanu skvělé hodnocení (přikládám aspoň závěrečných pár vět).

Nakonec jsem se tedy ze své neangličtinářské komfortní zóny pomalu a nenápadně, metodou postupných kroků, přesunula až do zóny „zvládnu koučovací sezení v angličtině a není to úplná katastrofa“. Možná to tak zvenčí nevypadá, ale pro mě to je velký posun.
Co mi při tom pomohlo?
- Rozloučila jsem se postupně s výmluvou, že „nejsem angličtinář“.
- Postupovala jsem pomalu a nekladla na sebe moc vysoké nároky.
- Pouštěla jsem se do nových věcí bez velkých očekávání – brala to spíš jako hru, bez tlaku na úspěch.
- Měla jsem podporu ostatních – jak v rodině, tak v kolegyních z kurzů a výcviků.
- Inspirovala jsem se těmi, kteří už běžně fungují v tom, co já se teprve chystám zkusit.
- Hodně mi pomohla moje systematičnost a to, že když už se do něčeho pustím, mám chuť to dotáhnout do konce.
A proč o tom vůbec píšu, včetně celé té historie? Protože mě napadlo, že bych tím třeba mohla někoho trochu podpořit. Možná taky máte něco, co vám teď připadá nemožné nebo krajně nepravděpodobné – a co pro vás jednou může být úplně normální. Jen je potřeba k tomu vykročit… jak obecně, tak i ze své komfortní zóny. Jen tak to může být vaše budoucí komfortní zóna. A každé další vykročení z komfortu pro vás bude jednodušší, protože už s tím budete mít zkušenost a budete vědět, že to nejspíš zvládnete.
Pokud byste na ty výlety z komfortní zóny nechtěli být sami, ozvěte se a můžu vám být k ruce.
Doplnění (listopad 2023):
Nejen ten první posudek, ale i ostatní dva a pak posouzení týmem Positive Intelligence dopadlo výborně, a tak jsem na začátku listopadu objevila v e-mailu zprávu s předmětem „Congratulations! You are officially a Certified Positive Intelligence Coach“. 👍
